Z knihy: Prorok větru (Stefano Biavaschi) Vydalo: Karmelitánské nakladatelství

Láska

/.../ Nevrhejte se do nitra toho druhého, ale držte se za ruce a jděte bok po boku.

Nevoďte milovanou osobu do svého srdce, ale do hloubi srdce jejího, protože tam nalezne i vaše srdce a společně naleznete srdce ve středu vesmíru.

Budete podstupovat mnoho zkoušek a pýcha vám často bude napovídat, abyste si místo Lásky zvolili sebe.

Ale nevzdávejte žádný z těchto bojů, protože nic vám tolik nemůže prospět.

Jestli vyhrajete, zvítězili jste.

Jestli prohrajete v boji, v němž jste šli na zteč se svým srdcem, zvítězili jste.

A až vás čas dovede k rozhodnutí, že své životy spojíte navždy, poznáte ještě větší výšky, ale také nečekanou tvrdost pádů. A vaše sny budou často ležet v troskách.
Ale teprve tehdy dokážete opravdu rozpřáhnout křídla.
Neproklínejte to, co se přihodí, protože kormidlo svého osudu držíte v rukou vy.

A vaše kořeny nezesílí tím, že rozbijete nádobu, v níž rostete, a rozejdete se s milovanou osobou.

Právě toto hliněné vězení vás totiž chrání před uschnutím.
To vy si říkáte, když se necítíte milováni: S Láskou je konec. Ale právě tehdy začíná. Protože velikost kormidelníka se pozná, až když řídí loď proti větru.
To vy si říkáte, když vyprchají pocity: Už nemiluji.
Nezaměňujte však Lásku s tím, co je jejím pocitem. Protože velikost kormidelníka se pozná, když musí loď řídit za bezvětří až do míst, kde opět vane Vítr.

Proto buďte věrní, protože nevěrou se člověk rozdvojuje nebo i rozčtvrcuje. A jestliže je pro vás obtížené vést jeden život, jak byste dokázali vést životy dva či čtyři?
Když rozdělíte klíčící rostlinu ve dví, nevzniknou dva životy, nýbrž žádný.

Když si myslíte, že jdete vstříc novým radostem, setkáte se s většími bolestmi, než byly ty, co jste nechali za zády.

Proto se opět otočte k tomu, kdo na vás čeká, ale ne proto, abyste mu řekli: Ty mne nemiluješ, ale: Neumím tě milovat.

Vrhněte se do této možnosti společného letu a vzneste se jako rackové. Nedělejte ze sebe sirotky velkých radostí a bolestí a nespokojujte se jen s částečným rizikem.
Naopak zvedněte hlavu a mějte důvěru, protože budete-li milovat touto Láskou, budete dvěma paprsky, které se setkávají v samém středu kola, kde společně nacházejí směr, jímž se život otáčí.

 

 

 

Naslouchejte svým dětem, vyléčí vás ze spěchu

"Naslouchejte svým dětem, třebaže jsou malé, protože na jejich tvářích ještě můžete číst stopy úsměvu, který jim dali andělé.

Když je držíte za ruku, nespěchejte na ně, jděte jejich tempem, protože vás chtějí vyléčit ze spěchu.

Nedávejte jim dárky, ale darujte se jim vy sami.

Dárky jsou záminkou, abyste se jim nemuseli darovat.

Vydejte se jim do rukou, protože mají moudrost, kterou jste dávno ztratili…

"A naslouchejte vašim dětem, když dospívají. Velkou část zdi, kterou v těch dnech mezi vás stavějí, neskládají ze svých cihel, ale z vašich.

Nepožadujte od nich věci, které už sami neděláte.

Pokud jste moudří, bude vám stačit, že jste sami sebou.

A pokud nejste, neutiskujte je omezeními, aniž byste jim ukázali cíl. Raději jim odhalte, co je krásné, a získáte víc, než kdybyste poukazovali na nebezpečí možných pádů.

Netrapte se, jestli nebudou respektovat pravidla, podle kterých je vychováváte. Ve skutečnosti by se třásly strachy, kdyby taková pravidla neexistovala.

Přestoupením si ověřují jejich pravost.

Jindy tak chtějí naopak vyvolat vaši výčitku, aby se přesvědčily, že je milujete.

Jestliže vás zraní, je to proto, že jste jim odhalili svou zranitelnost. Nebo protože jste jim dávali, aniž byste je naučili dávat.

Někdy vás opustí s bouchnutím dveří, ale i když je uvidíte mizet v dáli, jejich lodě jsou plně naložené dary vašich dobrých slov, k nimž se při první bouři uchýlí.

Jste rozsévači, kteří na jejich pole sejí, ne ženci, kteří jejich úrodu sklízejí.

A vaše poslání spočívá v neustálém obdarovávání, i když vás bude ostří jejich svobody řezat do dlaní."

Vítr opět ztichl, třebaže nepřestával vát. Pokračoval až po chvíli:

"Svým dětem naslouchejte také, když dospějí. S údivem zjistíte, že vás překonaly, že jejich loď zdolala všechny první útesy a že před nimi zůstal ten nejnebezpečnější: vy.

Budou je totiž volat cesty, které neznáte, a slepě jim v nich budete bránit.

Ale rostlina je od toho, aby rodila, ne aby své plody schraňovala.

Považujete své plány za větší, než jsou plány Života?

Nebraňte jim tedy.

 

Cesty lásky

aneb manželství není vždy procházkou s kytkou v ruce...


V obřadu svátosti manželství si manželé mohou k vyjádření svého svazku zvolit jednu ze dvou formulí. Jedna vyjadřuje jejich závazek těmito slovy: "Přijímám tě za manžela (manželku) a odevzdávám se ti, abychom se věrně milovali ve štěstí i ve zkouškách a abychom podporovali jeden druhého po celý život."

Zdá se mi, že tato formulace bere realisticky v úvahu učení a dozrávání v tomto svazku. Vždycky to není procházka s kytkou v ruce, ale jestliže manželé společně sdílejí radosti i bolesti, jejich láska se po celý manželský život postupně prohlubuje.

U moderních manželů existuje nepochybně dvojí pokušení: buď naivně věří, že rozumějí-li si sexuálně, nebudou žádné problémy, nebo si při první nesnázi myslí, že přišel fatální konec lásky a že je nutný rozchod.

Příliš snadno směšujeme krizi rozchodu a krizi růstu. Krize růstu je samozřejmě nevyhnutelná a je osudem každého z nás: podstatné je dobře ji určit, brát ji vážně, nikoli tragicky, přijmout v ní především milost Boží, skrze kterou "všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" (Řím 8,28).

Každý manželský pár má svou historii a svůj originální způsob, jak zvládat tyto problémy. Myslím ale, že přesto můžeme vyznačit některé orientační body nebo vykřiknout: "Pozor, zatáčka" či dokonce "pozor, náledí", protože vždycky lze uklouznout.

Chtěla bych vyznačit některé z těch klíčových etap manželského života, v nichž se většina dvojic dříve či později ocitne. Nevyčerpám samozřejmě všechny možné případy, nebudu se ani přespříliš šířit o psychologickém aspektu věcí. Myslím, že ten, jakkoliv je důležitý, není třeba přeceňovat. Přestože jsme se odhodlali navštívit manželskou poradnu (což je často nutné a blahodárné), všechno ve svém manželství jsme nevyřešili.

Půda, na níž se odehrává zápas, je totiž mnohdy duchovního řádu. Mluvím zde o manželech, kteří vzali svátost manželství vážně a uzavřeli svazek nikoli pouze mezi sebou, ale s Bohem. Svátost manželství je jakousi laboratoří lásky, protože je symbolem a znamením lásky Boží k jeho snoubence církvi, ale také ke každému z nás. My všichni jsme milováni snubní láskou, směřující ke svatbě v Království. Kdo žije zasvěceným životem v celibátě, ten to zvěstují světu už dnes, lidé žijící v manželství mají ztělesňovat dlouhou a někdy drahou dobu učení.

Krize manželského života mají proto i rozměr a dosah duchovní, což si možná dost dobře neuvědomujeme. Skrze radosti a bolesti našeho života se vyslovuje Bůh - a ten nám přece má co říct.





Počáteční láska... (Zj 2,4)

Pro budoucnost manželství jsou velmi důležité zásnuby. Adamovo zvolání tváří v tvář Evě značí oslnění láskou tváří v tvář druhému, jedinečnému a zároveň přátelskému. V tomto zvolání prvotní lásky zapouští kořeny budoucí manželský život a zároveň i nadšení zaměřené na druhého a ochotné k oběti, které den za dnem umožní oživit všední život.
Je součástí Boží pedagogiky dát nám na počátku zakusit to, k čemu se ubíráme. Po této zkušenosti je třeba jít. Než přišli do Jeruzaléma, zakusili apoštolové na hoře proměnění světlo Vzkříšení na tváři Kristově, aby mohli překonat dny utrpení, aniž by jim to zlomilo srdce a oni by pozbyli víry. Stejnou úlohu mají útěchy na počátku duchovního života.

V manželství je tomu také tak. Někdy se říká, že láska je slepá. Já si naopak myslím, že v tomto počátečním období je mimořádně jasnozřivá: "Byli nazí a jeden před druhým se nestyděli." Každý vidí druhého přímo Božíma očima v jeho osobitosti, v jeho původní kráse, jako by vyšel z rukou Božích, za prvního rána.

Být uznán a milován umožňuje člověku stát se tím, čím skutečně je. Proto je pro dvojici tak riskantní zahájit společný život tělesným stykem a musíme mít odvahu to říct. Sexuální přitažlivost je velice mocná, a existuje tedy riziko, že se všechno soustředí na poskytované potěšení, že zaplaví celou oblast vědomí a zkratuje, nebo dokonce zablokuje objevování druhého v jiných rovinách. Pak je velice riskantní, že si vytvoříme iluzi o lásce, kterou prožíváme, a tak ohrozíme budoucnost příštího manželství.
V období zásnub existují mnohá pokušení. Především chtít "všechno a hned". Je nebezpečné domnívat se, že jsme už všeho dosáhli, zatímco všechno teprve začíná. Cudnost dává touze možnost dozrát.

Pokušením je také zamilovat se do lásky spíš než do živé osoby: myslet si, že milujeme druhého, zatímco milujeme milostný cit, který nám druhý zprostředkuje. Toto riziko hrozí zvláště mladým, příliš idealistickým snoubencům. Cudnost pak umožní prohloubit city, "nechat opadnout pěnu" jak se říká, zakořenit lásku, aniž se otupí její nadšení, protože pravá láska se může rozvíjet jenom v konfrontaci s požadavky všedního života.

Mnoho mladých lidí se nechá ochromit strachem angažovat se v dobrém i zlém. Je pravda, že současná generace už neumí zacházet s časem a obtížně si dokáže představit svou budoucnost. Také je pravda, že nás moderní kultura nechává žít v bezprostřednosti touhy a potěšení, a nezávislost nám představuje jako jedinou cestu k vlastnímu rozvoji. Církev těmto mladým lidem navrhuje dát naději lásce, jež se neodvažuje zrodit. Bez milosti Boží není nikdo schopen milovat až do konce. Neúnavně opakuje tutéž písničku: s těmi, kteří se milují, uzavírá smlouvu Bůh a s ním je ono "navždy" možné. Rozvoj vlastní osoby se uskuteční pouze tehdy, není-li sám o sobě cílem. Je spojen se sebedarováním a realizuje se nikoliv přes frustrace a oběti, ale skrze ně.
/…/

Co říct nakonec těm, kteří se ex abrupto zeptají: "Jak mohu s jistou vědět, že tenhle chlapec, tahle dívka je tím či tou, kterého (kterou) mi vyvolil Bůh? Odpovím, že milovat je vždycky riskantní. Bůh o tom cosi ví! Ale řeknu také: "Toužíš-li věnovat svůj život tomu, aby tento chlapec, tato dívka plně prožili ten svůj, pak je šance, žes zvolil dobře.





Od splynutí ke sdílení...

Na počátku manželství (mluvím o uzavřeném z lásky, nikoliv o spojení dvou citových zájmů, dvou potěšení či dvou nezávislých jedinců) prožívají velmi často manželé lásku jako splynutí s touhou všechno dělat společně, všechno sdílet. Každý se snaží vyhovět představám druhého či představám o ideálním křesťanském manželství. Ale jak říká kardinál Danneels: "Nemůžeme pořád chodit po špičkách, chytla by nás křeč." Nároky a problémy všedního života jsou tu proto, aby očistily lásku od iluzí.
Dochází pak k tomu, co mnozí považují za vážnou krizi (krize po sedmi letech manželství), co však je ve skutečnosti jenom uvědomění a uvedení do pravdy, aby dvojice lépe rostla v lásce. Uvědomím si, že už s ním (nebo s ní) nedýchám, že jsem ve svých obtížích sám (sama) či nepochopen(a), že by společný život vyžadoval oběti, k nimž nejsem svolný, že pro druhého už nejsem jeho jediným obzorem, naopak! Zkrátka někde uvnitř se cítím zklamán a pokořen. Někdy mě svírá úzkost, že jsem si spletl cestu, a odpovědnost za to svaluji na druhé.

Velkým pokušením je "jasnozřivost": "Teď už tě dobře znám, nedělám si iluze." Od jasnozřivosti k obviňování není daleko. Vzpomeňme si na Adama a Evu, když zhřešili... Užírám se svou zatrpklostí, svým zklamáním: "Ona si to neuvědomuje... On nemluví..." Splynutí je porušeno, ale co zbývá z lásky?

Navíc nemám čas na nějaká duševní rozpoložení - ani si je nemohu dovolit. Život přináší své starosti. Musím se nasazovat v práci (mám-li to štěstí, že nějakou mám). Musím splatit byt nebo nějaký najít. V noci nás budí děti a oba předstíráme, že spíme, aby vstal ten druhý.

Pak se hádáme pro nic za nic, jeden druhému se odcizujeme nebo se každý snaží zachránit své území, svoje soukromé loviště. Nebo přestanu zápasit a konflikty zatemňuji. Nebo se rozhodneme mít další dítě s nadějí, že v manželství začneme znovu. Jsem rozpolcen mezi obviňováním druhého a vlastním pocitem viny. Cožpak jsme všechno zkazili jako tolik jiných? Nebylo by tedy řešením přistoupit k činu, využít získané zkušenosti a začít znovu jinde a jinak? Leda že bych rezignoval, stáhl se a zaměřil život na děti, na kariéru, hmotné statky, atd. "Takový už je život!..."

Tehdy nás Bůh očekává, aby nás poučil právě o tom podstatném: že na sdílení musí být dva... "a budou ti dva jedno tělo" (Mk 10,8), a nikoli jeden v jednom těle. Že každý je jedinečný a nese si své vlastní tajemství. Že nikdy nebudeme moci druhého poznat až do dna, protože žádné dno neexistuje, že úcta k tajemství druhého je jedinou cestou k pravému poznání. A konečně že druhý patří nejprve Bohu, a pak teprve mně, že ho každý den od Něho dostávám a mám ho přijímat takového, jaký je, a ne jakého bych si přál. Že na něho nemohu vztáhnout ruku, ale každý den k němu něžně přilnout.

Je třeba umět používat takových prostředků, abychom se dostali do hloubky, abychom si řekli, jaké nesnáze prožíváme a neobviňovali přitom druhého. Nevyčítat například: "Tys mě zranil, když jsi říkal takové věci", ale říct: "Cítil jsem se zraněný, když jsi to říkala." Je třeba chtít se s druhým sdílet. Je to čas, kdy slova jsou mezi manžely nepostradatelná, a místo toho upadáme do pokušení zablokovat se v mlčení.

Někdy je rozhovor snadnější před někým třetím, domácím přítelem, knězem, někým, kdo má s manželskými páry zkušenosti. Jak jsme už podotkli, pomoc starších bratří je nezbytná, aby zavládla důvěra, dialog, aby manželé znovu nalezli naději, aby si stanovili priority ve vztahu k penězům, k práci. Často je dobré umět získat odstup například tím, že vykonáme duchovní cvičení, že si spolu sedneme, abychom se opět setkali, třebaže jsme se ve skutečnosti neztratili.

Milost svátosti manželství je potom milostí trpělivosti; znamená to, že nechceme příliš rychle vytrhávat koukol, abychom nevytrhali zároveň i obilí. Pochopme, že růst je pomalý. Jde o součást života v Nazaretě, při zemi, a sám Ježíš se tomu podřídil. Obtíže nelze vždycky vyřešit rychle - nejprve se s nimi musíme důvěrně seznámit. Stejně jako je nutné zavést dialog, musíme také přistoupit na to, že nemůžeme vždycky všechno dát hned "na stůl", aniž riskujeme, že druhého zdeptáme. "Trpělivost dosáhne všeho," říká Terezie z Avily.

V den, kdy si dokážeme vzájemně říct: "Máš právo být takový, jaký jsi", kdy se každý snaží spíše pomoci druhému než chránit sám sebe, je vyhráno. Láska prošla výhní, je očištěná a vzrostla. Pro růst manželů je to velmi důležitá etapa. Veliké moderní drama je v tom, že neumíme rozpoznat a zvládnout tuto etapu, že všechno rozbijeme, zatímco všechno mohlo být zachráněno. Nakažlivost rozvodů je dnes velmi vážná, protože odrazuje manžele od hledání, jak řešit své problémy. S pomocí Boží, skrze milost svátosti manželství vždycky řešení existuje a vždycky může zvítězit láska.





Životní starosti...

O něco později mohou být manželé konfrontováni s jiným typem problémů. Říkám "mohou", protože se zde snažím poukázat na některé typické etapy; nemusíme samozřejmě projít všemi těmito obtížemi. Život v manželství není, díky Bohu, vždycky "překážkovou dráhou", nemyslete si tedy, že nejste normální, jestliže váš život plynul až dosud bez velkých krizí.

Manželská zkušenost se často odvíjí souběžně se zkušeností duchovní: jsou to tytéž zápasy, tatáž rizika a tatáž pokušení, což je normální, protože na jedné i na druhé straně jde o to naučit se milovat. O překážkách, jež brání Božímu slovu zakořenit v jejich srdcích, hovoří Pán se svými učedníky:

"Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu" (Lk 8,14).

To budiž pro nás varováním: jak se mohou tato slova stát v manželství aktuální! Jsme spolu už deset, patnáct, dvacet let, a přece dost dobře nevíme, jak na tom jsme. Narodily se nám děti a my jsme dělali, co jsme mohli, abychom je dobře vychovali. Snažili jsme se dát jim šanci, a přesto jsme zmateni nad těmi dospívajícími "kachničkami v hnízdě": nevíme, jak s nimi zacházet. Nebo jsem se plně nasazoval v práci a postupně jsem dospěl k tomu, že rodinu považuji za útočiště, v němž bych měl "právo" na zasloužený klid. Nebo jsem usiloval o hmotný blahobyt a postupně, aniž jsem si to uvědomil, zaplavila tato snaha celou oblast mého vědomí. Zjišťujeme, že jsme jeden druhému cizí, a nemáme odvahu si to přiznat.

Ostatně - cítíme, že stárneme. Někdy mě svírá úzkost. Jeden známý přišel o práci. Kolega či přítel bojuje s rakovinou. Chci věřit, že jsem nezranitelný, ale v hloubi duše mám také strach. Budu se tedy snažit všemi způsoby dokázat sobě i jiným, že se mnou ještě musí počítat.

Přicházejí problémy i v manželských vztazích, zvláště v sexuální oblasti, což otvírá dveře pokušením k nevěře (z lásky nebo z rozumu) - abych sám sobě dokázal, že mohu ještě milovat a být milován. Manželé už dost dobře nevědí, jak na tom jsou. Prvotní zanícení opadlo, opotřebovanost z všedního života vyvolává "únavu duše". Jak se dál milovat bez citů, jež se zdají být ochromeny? Touha po druhém je někdy jakoby umrtvena. Nahradil lásku zvyk? Jak ji probudit? Je to ještě možné? A mám k tomu vůbec chuť?
Jestliže zůstanu v přísně psychologické rovině, mohu ve jménu svého vlastního rozvoje být v pokušení odmítnout jít dál společnou cestou - a někteří to udělají. Někdy dospějí manželé ke kompromisu a nějak si uspořádají život včetně sexuálních vztahů. Často se ale zdá, že si rozumějí tak málo, že už se ani nesnaží spolu hovořit. "U nás je to jako v nádražní hale, nehádáme se, občas se doma potkáme..." Ostatně, není lépe mlčet než se neustále napadat? Co zůstalo z Lásky s velkým L?

Všechno může obnovit jedině Duch svatý. Jestliže se na věci podíváme zpříma a svěříme se mu, může nás v našem zmatku znovu spojit. Naučíme se od něho, že láska je něco víc, než jak ji zakoušíme v citové oblasti. Naplňuje se víc v něžnosti a věrnosti ve všedním životě než ve velkých vzplanutích a slavnostních prohlášeních.
Pán nás učí o tajemství života v Nazaretě, o svatosti ve všedním životě, o milosti každý den obnovované. Každý den se od Boha budu učit milosrdenství a soucítění, to znamená starat se o druhého a nechat ho, aby se on staral o mne. Nezavázali jsme se snad, že se budeme "vzájemně podporovat až do konce života"?

Sdílení mezi manžely tedy neznamená vzájemně si sdělovat stav své duše či svoje zármutky, ale pozorně a s láskou naslouchat druhému. Odpuštění už neznamená pouze odpustit druhému, co udělal, ale spíš mu odpustit, že je takový, jaký je, než aby nás to třeba i oprávněně popuzovalo. A také přistoupit na to, že i já sám musím požádat o odpuštění.

Navíc se musíme naučit nebo znovu naučit chválit Boha za jeho věrnost, která je větší než naše bloudění. Protože takto miluje Bůh a každý z nás se o to musí dlouho snažit. Den za dnem nám Bůh pomáhá jistým způsobem pročistit pohled, jímž se díváme na druhého, a znovu najít cestu k jeho a také ke svému srdci, naplnit v každodenní skutečnosti to, co jsme zahlédli na počátku.

Mysleli jsme si, že díky lásce potrvá manželství - a teď si uvědomujeme, že díky manželství trvá láska, protože do svazku s námi vstoupil Bůh: s tou podmínkou, že se společně k němu obracíme.

Pak můžeme objevit netušenou hloubku lidské lásky a radost z toho, že zkoušky jí nemohou uškodit. Začínáme vnímat "mystický" rozměr svátosti manželství, který je zároveň znamením i uvedením do plné skutečnosti Království a Svatby, jež nás očekávají. Nastává "druhé období lásky", čas obnovování závazku jednoho vůči druhému v něžnosti a věrnosti, čas takové lásky, kterou nás miluje Ten, jenž nikdy nezapře svou smlouvu.