Z knihy: Bydlet v domě lásky (Anselm Grün) Vydalo: Karmelitánské nakladatelství

 

TOUHA PO LÁSCE

Snad každý člověk touží po lásce. Stačí se zaposlouchat do šlágrů nebo nahlédnout do některého z časopisů - ze všech stran sálá lidská touha po šťastné lásce, touha být jiným člověkem milován, být někým bezpodmínečně akceptován. Mnozí souhlasí s definicí: "Jsem milován, tedy jsem." Jsou-li milováni, prožívají sami sebe jako cosi drahocenného. Kdo zakusil takovou lásku, smí spočinout v sobě samém. V člověku, který byl ve své touze po lásce zklamán, však může tato touha přerůst v náruživost. Stále pak osciluje kolem otázky, zda ho druzí mají rádi, zda ho milovaná žena nebo muž také milují nebo zda jeho láska vyznívá naprázdno. Kolem tématu lásky krouží už malé děti. Žárlí, pokud se rodiče věnují více jejich mladšímu sourozenci. Pozorují, kolik času má matka pro to které dítě, a bdí nad tím, aby jim věnovala tolik času jako jejich sourozencům. Uvedený problém se objevuje i škole. Chlapci spolu vedou mocenské boje o přízeň nejkrásnější dívky, o to, jak ji získat. Děvčata zase touží co nejdříve získat nějakého přítele, aby se nemusela cítit méněcenná: tento přítel jako by byl symbolem, podle něhož dívky hodnotí samy sebe. Většinou však jde o nezralé formy lásky - spíše běží o přitažlivost druhého pohlaví, o hledání vlastní identity. Právě v pubertě má ale svůj počátek ona síla lásky, jedinečná zkušenost, že nejsem jen uznáván a ceněn nějakým děvčetem, nýbrž že jsem skutečně milován pro sebe samého. Právě chlapci a děvčata sní o lásce, která má doslova čarovnou moc. Během častých denních snění si představují, jaké by to bylo, kdyby milovaná osoba opětovala jejich lásku a byla tu jen pro ně. Tuto kouzelnou moc zamilovanosti prožívají tak intenzivně, že by se všeho vzdali, jen aby směli milovat a být milováni.

Při mnohých pastoračních pohovorech vyslovují mladí lidé touhu po matčině nebo otcově lásce. Jistá žena věnovala veškerou svou energii na to, aby si jí otec konečně všiml a miloval ji. Opětovně však zažívala zklamání. Touha po otci ji bude provázet po celý další život, i po jeho smrti. Znám také muže, který touží po lásce své matky, ale kdykoliv se s ní setká, vždycky se pohádají. Protože nedostává, co od ní očekává, reaguje agresivně na každé její slovo. Čím méně dochází naše touha po rodičovské lásce naplnění, tím silněji to ovlivňuje naši duši a tím nenormálnější jsou naše vztahy k rodičům. Z lásky k matce se stává podivná směs lásky a nenávisti. Dcera se neoprošťuje od matky, touží po její lásce a zároveň ji nenávidí, protože se jí matčiny lásky nedostává. Syn uvízne u lásky k matce a není schopen skutečně milovat svou ženu. Matčina dusivá láska ho zároveň vyhání k jiným ženám; doufá, že se od ní nakonec přece jen uvolní, aby mohl najít pravou lásku. Je to však ďábelský kruh, z nějž se jen těžko dostane.

Na kurzech s mládeží jsem zjistil, že téma vztahů bývá určujícím obsahem pastoračních hovorů i rozhovoru ve zpovědnici. Mladý muž například trpí tím, že nenalézá žádné děvče, které by ho milovalo. Kdykoliv miluje nějaké on, jeho láska vždycky vyzní naprázdno. Buď se neodvažuje dát svou náklonnost najevo, nebo je odmítnut - dívka už má jiného. Znám jistou ženu, která trpí samotou. Když byla mladá, měla mnoho ctitelů. Tehdy si s nimi pohrávala. Nezávislost se jí zdála tak krásná! Teď je pro ni však stále obtížnější najít vhodného partnera - a přece je to její toužebné přání.

Do touhy po lásce se často vloudí ještě jiná přání - například touha být zaopatřený, nezůstat sám, založit rodinu, najít ve svém životě nějaký smysl. Bez lásky se člověk cítí sám, má strach z budoucnosti, ze stáří. Nejde tu jen o lásku, ale i o problém vlastní hodnoty. Bez dětí si mnozí připadají bezcenní. V posledku však jde v každé lásce o otázku, zda jsem hoden být druhým milován. Láska si přeje být pro druhého člověka jediným, touží, aby ten druhý miloval jedině mne. Zkušenost vlastní důstojnosti souvisí se zkušeností lásky, která mě zastihuje v mé jedinečnosti, v níž mohu být zcela sebou samým a v níž teprve objevím, jaké schopnosti a možnosti ve mně vlastně vězí.

V mnohých šlágrech, které opěvují lásku, jde v podstatě vždycky o touhu po vydařeném vztahu, po lásce, která by trvala věčně, která by splňovala všechny tužby, v níž by mohl člověk klidně spočinout, která člověka obdaruje věčným štěstím. Jakkoli okázale šlágry takovou lásku opěvují, přece jen ukazují, co je příčinou nejhlubších niterných hnutí. Otázka je, jak my - pastýři duší - na tuto touhu po lásce odpovíme, abychom dokázali oslovit ostatní. Účelně jim můžeme odpovědět jen tehdy, když se hluboce vcítíme do jejich touhy, přiznáme vlastní touhu a podíváme se na ni s důvěrou.





TOUHA PO ZAMILOVANOSTI

V touze po lásce nejde jen o přání být druhým milován. Mnozí prožívají samu zamilovanost jako pramen kouzelné obnovy. Jedna mladá žena mi vyprávěla, že se opětovně zamilovává a že v ní pokaždé cosi ožije. Vychutnává svou zamilovanost, i když její city nejsou vždycky opětovány. Zakouší přitom sebe samu novým způsobem. Při každém zamilování v sobě objevuje nové stránky vlastního já. Šedivý všední den se projasní a ona se vznáší v oblacích. Každý touží také po umění lásky, po rozbití krunýře vlastní uzavřenosti, kdy se člověk zcela otevře a oddá. Láska totiž milovaného proměňuje, nově ho utváří. Psycholožka Verena Kastová vidí podstatu lásky takto: "Snad vzniká láska jen tehdy, snad vzplane jen tehdy, když do milovaného člověka jeho nejlepší možnosti vložíme a pak je z něho dovedeme vymilovat; možnosti, které ho vynesou nad úžinu jeho dosavadního stavu a otevřou ho pro něco, co nepovažoval za možné."

Zralí lidé vědí, že stav zamilovanosti netrvá příliš dlouho. Touží po tom, aby mohli někoho jiného milovat navždy. V touze po trvalé lásce je ukryta také touha po spolehlivosti a věrnosti, po bezpečí a perspektivní budoucnosti. Láska, která v člověku uzraje po stadiu zamilovanosti, mu umožní přijmout druhého se vším, co se v něm rozvine. Partner stojí při svém partnerovi. Přijímá ho právě takového, jaký je. Jsou mu vzdáleny projekce, které hrají při zamilovanosti tak velikou roli. Nevrací partnera do stavu na začátku lásky, nýbrž ho provází veškerými proměnami, celým jeho vývojem. Pevně se ho drží, i když je nemocný a slabý, nevzhledný a starý. Taková láska člověka ozdraví, takže se cítí téměř jako znovuzrozený.


TOUHA PO ČISTÉ LÁSCE


Řekneme-li o druhém, že je láskyplný, nemáme na mysli jeho velkou lásku k životnímu partnerovi ani k jiné milované osobě. Existuje totiž láska, která náleží všemu: všem lidem, zvířatům, květinám, nějaké činnosti. Stejně tak existuje i láska k okamžiku. Milovat znamená nepochybně více než být zamilován do druhého. Láska představuje blahovolnou náklonnost ke všemu. Láskyplný člověk zachází laskavě sám se sebou, dotýká se něžně květiny ve svém pokoji, pohladí psa, dívá se láskyplně na krajinu. Vyzařuje teplo lásky - a to prospívá každému v jeho okolí. Není vyumělkovaná. Nemusí si ji vynucovat agresí. Má pochopení pro své okolí. Reaguje milosrdně, vlídně a zříká se tvrdých odsudků. Verena Kastová zde mluví o láskyplném postoji ke všemu - nejenom k nějakému konkrétnímu Ty. Láska pro ni není pouze citem působícím mezi lidmi. "Láska je primárně cit, který ve mně vyvře, který se mě zmocní; vždycky však zároveň hledá spojení s nějakým ty, ať už je to partner, věc, příroda nebo Bůh. Považuji lásku za cit, který oblažujícím způsobem spojuje to, co je oddělené, a přece ví, že musíme v posledku zůstat sami." Jedna žena mi vyprávěla, že v sobě po meditaci pocítila hlubokou něžnost ke všemu. Bylo právě jaro: mohla milovat všechno kolem sebe i v sobě - byla prostě naplněna láskou. To pro ni představovalo hlubokou spirituální zkušenost.

Člověkem s láskyplným životním postojem byl zřejmě stařec Zosima, jehož popisuje Dostojevský ve svém díle Bratři Karamazovi. Stařec pronáší následující výzvu: "Bratří! Nebojte se hříchu lidí, milujte bližního i v jeho hříchu, neboť něco takového se už podobá lásce Boží a převyšuje pozemskou lásku. Milujte celé stvoření Boží, celý svět i každé zrnko písku na zemi! Každý lístek, každý paprsek Božího světla mějte rádi! Milujte zvířata, milujte rostliny, milujte vše! Budeš-li však milovat každou věc, pojmeš i tajemství Boží, ve věcech skryté. Ono ti pak jednou svitne, a ty ho budeš pak poznávat stále více a bez ustání! A ty si pak zamiluješ celý svět v jeho jednotě - láskou všeobsáhlou!" Láska je pro Dostojevského vždy všeobsáhlá. Míří ke všemu, nikdy ne pouze k jednomu jedinci. Láska ve všem objevuje tajemství Boha, v každé lidské tváři, ale i v každém zrnku písku, v každém stéblu trávy. Dostojevský má zřejmě před očima člověka plného lásky, jemuž láska vyzařuje z očí, u něhož je přítomna v každém doteku, v každém slově, v každém pohledu, v každém pohybu. Pro Dostojevského tkví tajemství lidského života právě ve schopnosti čisté lásky, jak je patrná na Zosimovi a na nejmladšímu z bratří Karamazových - Aljošovi. Podle ruského spisovatele spočívá peklo "v bolesti, že už nejsme s to milovat". Kdo se však setkal s člověkem skutečně milujícím, zjistil, že ten neopovrhuje sám sebou, před čímž Zosima tolik lidí varuje. Vášnivá a krutá Grušenka Aljošovi říká: "Po celý svůj život jsem čekala na někoho takového, jako jsi ty; na to, že někdo jako ty přijde a všechno mi odpustí! A věřila jsem, že se najde někdo, kdo mě bude milovat, mě špatnou, a nejen za cenu mé hanby."

Dostojevský ve svých románech vykreslil ještě jiné dvě postavy, které ztělesňují tajemství lásky. Jejich prostřednictvím popisuje intenzivní a vášnivou lásku mezi mužem a ženou; touto láskou však prozařuje láska božská, jak nám zasvitla v Kristu. Jde o Soňu a Raskolnikova v románu Zločin a trest. Soňa jde za tímto vrahem do tábora nucených prací na Sibiři a ve své lásce na něho čeká. Očekává, že Raskolnikov bude svého činu litovat a podobně jako Lazarus vstane z mrtvých: tento biblický příběh o vzkříšení Lazara mu kdysi předčítala (vine se jako leitmotiv celým vyprávěním). Po mnoha setkáních dochází biblický příběh opětovného naplnění: "Sám nevěděl, jak to přišlo, ale náhle jako by ho něco chytlo a táhlo k jejím nohám. Plakal a objímal jí kolena. V prvním okamžiku se prudce ulekla a smrtelně zbledla. Celá se chvějíc, vyskočila a pohlédla na něj. Ale vmžiku pochopila všechno. V očích jí zasvítilo bezmezné štěstí; pochopila, už o tom nebylo pochyb, že on ji miloval, bezmezně miloval a že konečně přišel tento okamžik... Chtěli mluvit, ale nemohli. Slzy byly v očích jich obou. Oba byli bledí a vyhublí, ale v těchto nemocných, bledých tvářích zářily už červánky nové budoucnosti, plného vzkříšení k novému životu. Láska je probudila; srdce jednoho bylo nevyčerpatelným pramenem života pro srdce toho druhého. Rozhodli se trpělivě čekat. Ještě sedm let čekat. Tolik nesnesitelné trýzně a tolik bezmezného štěstí! Ale on vstal z mrtvých, cítil to zcela a naprosto svou novou bytostí; ona však - ona přece žila jen v něm!" V tom spočívá snad největší tajemství lásky: dokáže člověka vzkřísit ze smrti, dovede rozlomit pancíř viny a sebetrýznění a vynese na povrch nový život. Vrah, který se na své spoluvězně až dosud díval podmračeně, si je teď zamiloval. Dostojevský vykládá tuto Soninu lásku biblickým příběhem o vzkříšení Lazara. V něm proniká Ježíšova láska náhrobním kamenem, za nímž už čtyři dni ležel mrtvý Lazar, zavinutý do plátna. Láska odvalí kámen, který leží na mrtvém a zbraňuje mu v životu. Často jde o kámen vnitřního ztvrdnutí a zoufalství: protože lidé už nevěří v lásku, zatvrdí se a jsou chladní. Láska však proniká kamenem a mrtvý vstane z hrobu. Lásku mezi mužem a ženou nelze vylíčit mistrněji: může mrtvé opět osvobodit k životu a je nevyčerpatelným zdrojem života, silnějším než smrt.

V románu Zločin a trest se láska vydaří, v románu Idiot naproti tomu není pro lásku knížete Myškina na tomto světě místa. V Myškinovi vykreslil Dostojevský postavu Krista: stejně jako není Kristus chápán ve světě nenávisti a nemilosrdenství, nemá dnes šanci ani láska tak čistá, jak ji ztělesňuje naivní kníže Myškin. Nasťa Filipovna ovšem cítí, že by ji jeho láska mohla uzdravit, přece se však nakonec rozhodne pro Rogošina - a ten ji posléze zavraždí. Autor tu působivě naznačuje, že láska může zabíjet, není-li tak čistá a ryzí jako láska epileptického knížete Myškina. Když spatří zavražděnou ženu, kterou tak čistě miloval, znovu upadne do své nemoci. Ve světě, v němž je láska tak pervertována, že nekřísí, ale zabíjí, se čistá láska může zamaskovat jen nemocí. V tomto strhujícím románu se v nás snaží Dostojevský probudit touhu po ryzí a čisté lásce, jak ji podle vzoru Ježíše Krista ztělesnil kníže Myškin. Jen opravdová láska je schopna křísit k životu a uzdravovat zraněné.






 

 

 

 

ŠŤASTNÁ LÁSKA NENÍ ZDALEKA SAMOZŘEJMOSTÍ



To, co Dostojevský ve svém románu Idiot popsal jako lásku zabíjející, představuje fenomén, s nímž se často setkáváme i my. Ať lidé touží po pravé lásce jakkoli intenzivně, přece často zakoušejí, že se jejich cit promění v nenávist, žárlivost, v pomstu, dokonce v ochotu milovaného člověka zahubit. I když je láska ještě v plné síle, přece se do ní mísí pochybnosti, zda mě ten druhý skutečně miluje tak výlučně, anebo zda snad nemiluje jiné více než mě. A odrážet takové myšlenky není vůbec lehké: mohou se uhnízdit v srdci a zatemnit je. Cítíme, že šťastná láska není zdaleka samozřejmost - vždycky je ohrožena pochybami o lásce toho druhého a vlastní neschopností umět skutečně milovat.

Mnozí zaměňují lásku s vlastněním. Rádi by měli milovaného člověka jen pro sebe - dívají se na něho jako na majetek, o nějž se s nikým nehodlají dělit. Drží ho na uzdě, aby mohl mít rád jedině je. Žena žárlí, protože její přítel mluví s jinou ženou. Muž nesnese, že jeho žena jde k přítelkyni, s níž si dobře rozumí. Má pocit, že by s ní mohla mluvit o něm a o jejich vztahu. Žárlivost se podobá vězení, do něhož zavřeme svého partnera. Nesmíme udělat nic, co by v něm mohlo probudit žárlivost. Ale čím více milovaného člověka držíme na uzdě, tím více ho sužujeme a vytváříme v něm agrese, dokonce i nenávist.

Často nejsme schopni skutečné lásky, protože naše láska je určována předchozími zážitky. Jako dítě jsme třeba získali zkušenost, že jsme byli opuštěni právě ve chvíli, kdy jsme matku nebo otce nejvíce potřebovali. Byli jsme ponecháni sami sobě, když jsme ve své dětské postýlce volali o pomoc. Museli jsme si lásku rodičů vykupovat tím, že jsme byli obzvláště hodní a že jsme se přizpůsobovali přáním rodičů. Splnili jsme jejich očekávání. Báli jsme se, že rozhádaní rodiče od sebe odejdou, a my je ztratíme. Anebo jsme zakusili lásku, která sice všechno dá, ale zároveň si vynucuje vděčnost. Anebo jsme ve své lásce k rodičům poraněni tím, že jsme se svou potřebou po blízkosti a něžnosti v jejich očích zesměšnili. Naše schopnost lásky je zmenšena životními frustracemi a neurotickými strukturami, které s sebou vláčí snad každý z nás. Umění zralé lásky od nás vyžaduje dlouhého usilování.





OSUDY LÁSKY VE SVĚTOVÉ LITERATUŘE

Světová literatura se hemží příklady, jak se láska může stát tragédií, jak ztroskotá a stáhne člověka do propasti. Kolik tu existuje různých trojúhelníků! Muž miluje vdanou ženu, která je pak zmítána mezi oběma muži. Tak to popisuje Graham Greene v románu Konec dobrodružství. Hrdina této knihy - spisovatel Bendrix - miluje atraktivní Sáru, provdanou za bodrého úředníka Henryho. Sára i Bendrix při své bouřlivé lásce zároveň zakoušejí, že nejsou pravé lásky schopni. Sára si do svého deníku zapisuje: "Vždycky jsem si přála, abych byla žádaná, obdivovaná. Zmocňuje se mě strašný pocit nejistoty, obrátí-li se nějaký muž proti mně anebo ztratím-li nějakého přítele. Chci vlastnit všechno, kdykoliv, všude." Ačkoliv Bendrix Sáru modlářsky miluje, znova a znova ji trápí - a do jeho lásky se mísí nenávist. Sára musí na konci svého života doznat: "Milý Bože, snažila jsem se milovat, a tak jsem všechno zcela zničila." Cítí, že láska k Bohu je základní podmínkou opravdové lásky k druhému člověku. Dívá se na kříž ve svém pokoji a říká Kristu: "Kdybych mohla milovat tebe, věděla bych také, jak je nutno milovat druhé... Nauč mě milovat! Mne má bolest netíží. Jejich bolest je to, co nemohu snést. Mou bolest mi ponech, ale uzdrav je z té jejich. Milý Bože, kdybys tak mohl na chvíli sestoupit ze svého kříže a mě nechal vstoupit na tvé místo! Kdybych tak uměla trpět jako ty, pak bych uměla také léčit jako ty!" Tak se uprostřed ztroskotání lidské lásky vynořuje tušení jiné lásky, lásky Boha k nám a naší lásky k Bohu. Kdyby naše láska nebyla fixována na lidi, které bychom rádi měli jen pro sebe, nýbrž měla svůj základ v Bohu, byli bychom schopni se navzájem milovat, aniž bychom druhého využívali pro sebe, aniž bychom ho stále zraňovali.


Světová literatura je na tragické lásky bohatá. Tak například Tristan a Isolda, kteří k sobě vzplanuli vzájemnou láskou, a přece se spolu nemohli spojit, protože Isolda náležela králi Markovi. Tento příběh zbásnil Gottried von Straßürg v roce 1210 a od té doby byl zpracován ještě mnohokrát, naposledy Richardem Wagnerem. Tam, kde vládne moc, není místa pro lásku. Kde si muž dělá právní nárok na ženu, nemá láska šanci. Vzpomeňme na Romea a Julii, kteří jsou drceni tlakem dvou znepřátelených italských rodin a východisko vidí jen ve společné smrti. Kde jsou platným kánonem pouze konvence, tam zbývá lásce jediné východisko - smrt. V tomto slavném dramatu popsal Shakespeare propastnou blízkost mezi velkou láskou a smrtí. Pro něho je láska záhadným darem nebes, který přes všechnu temnotu a brutalitu těch, kteří by ji rádi potlačili, slaví nad smrtí triumf. Společnost zřejmě cítí v lásce ohrožení. Pro ni je dodržení řádu důležitější nežli síla lásky, která tříští každou společenskou strukturu. Velcí milenci jsou pronásledováni - a dosti často vehnáni do smrti - závistivci a těmi, kteří přišli zkrátka. Zřejmě to byla i síla Ježíšovy lásky, která tříštila všechnu úzkoprsost zákona, co nakonec zpečetilo jeho osud. Ježíš vidí vlastní ohrožení lidstva v tom, "že stydne láska mnohých" (Mt 24,12). Jeho láska, která je dovršena v bolesti kříže, je trvalým protestem proti vychládání lásky.





ROZPLYNUTÍ LÁSKY

Láska však neztroskotává jen proto, že ji její okolí neakceptuje, nýbrž i proto, že se začne rozpadat sama v sobě. Mnoho rozvodových tragédií ukazuje, jak bolestně může láska končit. Zmiňme například ženu, která sice už na začátku svého vztahu poznává mužovu uzavřenost, přesto však věří, že ho může zdravě milovat. Pak ale musí po pětadvaceti letech poznat, jak ji manžel ustavičně podváděl s jinými ženami a využíval ji jako levnou pracovní sílu. Teď už jí nemá co dát. Dokonce ji zraňuje tím, že svou nezodpovědností i finanční základnu jejího života. Ona věřila v lásku a vložila do ní veškerou sílu - a teď stojí před hromádkou střepů svého života. Její láska byla zneužita - ona sama podlehla iluzi. Jak nekonečně to bolí, musí-li si člověk takovou skutečnost doznat!

Mnoho milenců zažívá zvrat své zamilovanosti v podobě vystřízlivění, často i v odcizení. Zamilovaní si přísahají věčnou věrnost - a už za pár týdnů poté mezi nimi dochází k třenicím, při nichž city ustupují do pozadí. Oba se diví, že z euforie zamilovanosti nezbylo nic. Předhazují jeden druhému, že se tak změnil, že na něm není už nic, co by bylo hodno milování. Nedovedou si prostě vysvětlit, že se v nich láska rozplynula. Tím musí být podle jejich názoru vinen jedině ten druhý. Rezolutně odmítají, že by to mohlo mít něco společného s jejich vlastní projekcí.

Takovéto rychlé rozplynutí lásky ovšem většinou naznačuje, že jsme měli rádi jen svůj obraz toho druhého, a ne jeho skutečnou podobu. Rozbije-li se však obraz a druhý se ukáže ve své podstatě, začne se vypařovat i láska, která vysněnému obrazu patřila. Ernst Bloch k tomuto fenoménu říká: "Mnoho počátečních obrazů se nerado stává tělem - především když se sen živil více zamilovaným snílkem než milovaným, jemuž platil. Romantické duše, velmi zamilované do pohádkovosti své mladé lásky, skutečnosti ale vzdálené, se tudíž všeobecně vyznačují strachem před naplněním a speciálně nenávistí k manželství." Pravá láska nehledá obrazy toho druhého: přijímá ho takového, jaký je. Tak to ve svém Deníku popsal Max Frisch: "Je pozoruhodné, že nejméně toho můžeme říci o člověku, kterého milujeme takového, jaký skutečně je. Prostě ho milujeme. A právě v tom spočívá láska - kouzlo lásky, že nás udržuje v proudu živoucnosti, v naší ochotě někoho následovat, ať se bude vyvíjet jakkoliv."


 

 

 

 

 

Mnozí nevědí, odkud tak náhle přichází zvrat citů. Často cítí vůči druhému pocity jak pozitivní, tak i negativní. Někdo se například zamiluje a touží po druhém. Náhle se v něm zrodí pochyby, zda je mu ten druhý skutečně věrný a zda ho skutečně miluje. Už takováto pochybnost živí pomstychtivost. Vzápětí se vynořují myšlenky, jak druhého ranit. Tyto pochybnosti často nemají žádný reálný důvod. Člověk si toho o druhém vymyslí tolik, že už nemusí být schopen rozeznat, zda jde o jeho domněnky, nebo o realitu. Ale i myšlenky na případné nežádoucí chování milovaného mohou náhle vzbudit podrážděné, depresivní, žárlivé city, a ty pak lásku ohrožují.

Je velmi zvláštní, jak blízko si jsou láskyplné a nenávistné myšlenky a city. Vzájemně se mísí a ukazují, jak křehká je naše láska. Leckdy si vymýšlíme, jak zranit sebe samé, aby tím byl zraněn ten druhý. Nebo svými slovy co nejvíce jitříme rozmanitá poranění milovaného člověka. Chceme druhému ukázat, že dovedeme žít i bez něho. Dáme mu najevo nezájem a zanecháme ho v bezradnosti. Ale běda, kdyby z našeho chování chtěl vyvozovat důsledky! To bychom byli hluboce uraženi a zraněni.





PŘEMRŠTĚNÁ OČEKÁVÁNÍ

Jiný důvod častého ztroskotání lásky spočívá v našem přílišném očekávání ve vztahu k druhému. C. G. Jung by řekl, že si o druhém děláme archetypální představy, například vykupitele či osvoboditele - anebo se sami cítíme jako léčitelé a pomocníci toho druhého, jako jeho spasitelé. To je pozice Stillera ze stejnojmenného románu Maxe Frische. Rolf Stillerovi předhazuje, že si ze své ženy udělal svůj životní úkol, že ji chtěl spasit: "Ty jako její spasitel, už jsem to řekl, tys chtěl být tím, kdo jí dává život a radost. Ty! V tomhle smyslu jsi ji miloval, jistě, až k vlastnímu vykrvácení - ji jako svého tvora. A teď ten strach, že by ti mohla umřít! Ona se nestala tím, v cos doufal. Zůstala nedovršeným životním dílem!" Stiller ztroskotal v lásce, protože se jeho žena nevyvíjela podle jeho přání. Místo aby se oba manželé vzájemně milovali, navzájem se trápí. Jejich láska je jediným nepřetržitým utrpením: "Ty miluješ, aniž můžeš učinit šťastným toho tvora, jehož miluješ. To je tvé utrpení. Skutečné utrpení, když odhlédneme od vší tvé ješitnosti, protože - jak rád by si tu člověk zahrál na malého pánaboha, vytahoval z klobouku svět a na stole vykouzlil život. A potom - jistě, člověk by přece byl sám rád šťasten, když miluje..." Jediné řešení, které může Rolf svému příteli nabídnout, je férově spolu žít a nesnažit se jeden druhého ustavičně měnit: "Den co den se moříte tímto bludným očekáváním, že můžeme někoho proměnit, buď někoho jiného, nebo sebe samé. Nedělejte to, je v tom pýcha bez naděje... A zcela prakticky: naučte se jeden za druhého modlit." Zajímavé je, že tu Max Frisch doporučuje vzájemnou modlitbu jako cestu k pravé lásce. Když se za druhého modlíme, poroučíme ho Bohu a přestáváme si před dotyčným hrát na Pána Boha. Odloučíme se tak od archetypálních obrazů, které jsme si o své lásce udělali, které však náležejí jedině Bohu - od obrazu Spasitele a Vykupitele, zachránce a oblažitele. Prostě řekneme tomu druhému "ano" - takovému, jaký je, a podržíme ho před Boží tváří, aby v něm (nikoli v nás) našel svou skutečnou spásu.





LÁSKA A ŽÁRLIVOST

Mnozí si myslí, že k pravé lásce náleží i silná žárlivost, ale ta je vždycky znamením, že chci milovaného člověka vlastnit. Leckdy bývá žárlivost chorobná. Najde se muž, který drží svou ženu jako v zajetí: musí tu být jen pro něho, sotva smí vyjít z domu - jinak muž žárlí. Žárlivost může být tak silná, že vede až ke zničení milovaného člověka. Paradox spočívá v tom, že životodárná láska může i zabíjet. Láska, která chce vlastnit, která druhého kontroluje a ovládá, dotyčného zabíjí, přestože ho fyzicky nesprovodí ze světa. Ve vězení kontroly a moci se už prostě nedá žít.

Mnozí svou žárlivostí trpí. Rádi by ji odložili a dali své partnerce či partnerovi svobodu. Pouhá vůle však žárlivost nepřemůže, ta se bezděky vynoří znova. Pak nemá smysl druhému něco vyčítat. Žárlivost často ukazuje na smutné zkušenosti, na zážitky související se zneužitím důvěry. Jistá žena byla srozuměna s tím, že přijde na návštěvu někdejší přítelkyně jejího partnera, ale když skutečně přišla, ona žena situaci nezvládla. Rozumově jí přitom bylo zcela jasné, že její přítel stojí při ní a že ono přátelství z mládí je minulostí - ale to všechno nezmohlo nic proti příliš silnému pocitu žárlivosti, který ji prostě přepadl, aniž to chtěla. V podobných případech však žárlivost nechce vládnout. Je prostě tu. Nemůže ani zabránit lásce. Jestliže ale přítel své žárlivé přítelkyni její chování nevyčítá a snaží se ji prostě bez jakéhokoli hodnocení pochopit, může se žárlivost proměnit v důvěru.

Existují však i zdravé formy žárlivosti. Žena má kupříkladu "dobrý nos" a vycítí, že mužova sekretářka s ním flirtuje, že vysílá signály, které naznačují více než jen přátelský vztah. Manžel sice tvrdí, že si s tím už poradí, ale de facto nadále a rád hraje roli "okouzlujícího pána". Rád je oblíben u všech žen. Svůj podíl na celé situaci vůbec nevnímá. Nevnímá, že vůči ženám vysílá signál: "Mějte mě rády. Oplatím vám to!"

Skutečnost, že láska může zranit i zabít, dokládají četné zprávy o sexuálním násilí v manželství a o sexuálním zneužívání dětí. V těchto případech vlastně nejde o lásku, nýbrž o pud, který se osamostatní, který prostě musí být ukojen, protože dotyční nejsou schopni druhého skutečně milovat - druhých se využívá jako objektu k sexuálnímu uspokojení. Tady už nemá sexualita nic společného s láskou. Je to pud tak mocný, že člověka totálně ovládne. Láska se ráda vyjadřuje sexualitou a prožívá svůj vrchol právě v sexuální oddanosti. Když se však sexualita od lásky oddělí, stává se surovým zvířetem, které jiné napadá a zabíjí, a to bez ohledu na důstojnost druhého člověka. Snad na žádném jiném poli nedochází k tolika a k tak hlubokým poraněním jako právě v sexualitě. To neplatí jen o zneužívání dětí, které pak bývají poškozeny na celý další život: znásilňovány bývají ženy i v mnohých manželstvích. Mnoho mužů pohlíží na ženu jako na majetek - myslí si, že mají na sexuální styk s ní právo. Přeskočí něžnost, jejímž prostřednictvím by se s partnerkou sblížili, a omezí se na sexuální akt. Vůbec je nezajímá, zda má o sexuální styk zájem i partnerka. Takoví muži využívají ženy pro sebe - buď k ukojení pudu, nebo k vlastnímu uvolnění. Mnoho žen prostě nechává sexuální akt na sobě proběhnout, ale nebývá jim přitom dobře, protože v intimní oblasti sexuality, kde jsou nejzranitelnější, po nich kdosi šlape, aniž se namáhá vidět v nich lidskou bytost.

Ze všech dramat o lásce i ze všech sexuálních perverzit, o nichž mluví světová literatura, čiší hluboká touha po lásce. Místo nářku nad nedokonalostí lásky, která tak často hořce chutná po strachu, nucení, násilí a smrti, bychom spíše měli spolu s Thomasem Mertonem věřit, "že bychom se v konfliktu a kontradikci nepravé lásky mohli učit cestě pravé lásky". Merton míní, že lásku potlačujeme tehdy, potlačujeme-li negativní síly jako nenávist, náruživost a žárlivost. Měli bychom však i v těchto "zlých" silách objevovat lásku, která v nich vězí. Jen tak se mohou proměnit a vytvořit prostor pro lásku pravou.

Každý člověk má s tímto citem své zkušenosti. Každý už někdy miloval a byl milován a každý přitom zakusil div lásky, ale dosti často také ztroskotání, zápletky, do nichž ho láska zamotala. Láska je zřejmě jednou z nejsilnějších sil v člověku, přinejmenším je to síla, kolem níž nikdo nemůže lhostejně přejít. A po všech zkušenostech zdařilé a nešťastné lásky touží člověk po pravé lásce, takové, která nezraňuje a neničí, nýbrž oživuje a buduje, která nekontroluje a nezužuje, nýbrž ponechává člověku volnost a životní prostor. Touží v podstatě po božské lásce, protože ta ho ponechává zcela svobodným. Touží po tom, aby byl ve všem, čím je, bezpodmínečně milován - a k tomu se může druhý člověk zřejmě vždycky jen přiblížit. Bezpodmínečná a absolutní láska je znakem Boha. Všechno, na co se člověk zmůže v oblasti lásky, je vždycky určitým způsobem podmíněné a relativní. Pro Tomáše Mertona platí: "Pokud jsme jen slabé lidské bytosti, žijící na zemi a v čase, je naše láska roztržena rozporem v sobě samé. Sama v sobě se zpěčuje a popírá. Jen Boží láska je zcela čistá." Po této čisté lásce touží každý, kdo na vlastní kůži zažil úskalí lásky.